Je naprosto logické, že se všichni chceme mít co nejlíp. A chceme tak, aby byly naše platy stále vyšší a vyšší. A pokud tomu tak není, nejednou měníme zaměstnavatele. Nebo v některých případech odmítáme do práce chodit, protože je výhodnější sedět doma a žít z dávek, což jsou ale případy, o kterých tu teď řeč nebude.
Prostě chceme, aby naše mzdy rostly. Za všemožných „ekonomických krizí“ sice vyjadřujeme tuto touhu spíše jen sami pro sebe a na veřejnosti ji nevytahujeme, abychom snad nepřišli i o tu almužnu, kterou bereme, ale od chvíle, co nám politici začali tvrdit, že žijeme v „období prosperity“, je tomu jinak.

Všude je plno pracovních příležitostí, leckdo shání nové zaměstnance a tak můžeme konečně nahlas říkat logické .
Což chceme, nejde o žádnou lež. Protože pokud dobře pracujeme, chceme se i dobře mít. A ne vždy je stávající příjem zárukou toho, že dobře žít budeme. Naopak máme nejednou pocit, že je ta almužna, kterou dostáváme, vysloveně urážkou.
Můžeme smýšlet tak, jak jsme byli vychováváni už za minulého režimu a jak je to v nás nejednou dodnes zakořeněno. Tedy tak, že vlastně můžeme být rádi, že máme práci a za tu je nám dáno privilegium nějak přežívat. Může tomu tak být, ale také nemusí. A nejednou by tomu tak ani být nemělo. Protože ten, kdo pro někoho pracuje, není tím, kdo musí vždy a za všech okolností ostrouhat, kdo se musí spokojit s pomyslnými zbytky od panského stolu. Nemusíme být mlčícím stádem, které si nechá vše líbit. Zejména ve chvíli, kdy prý naše ekonomika roste.

Zaměstnavatel – samozřejmě pokud tímto není stát a neblíží se nějaké volby, kvůli kterým se musí politici zalíbit – člověku vesměs sám a dobrovolně na platu nepřidá. A to ani tehdy, když se firmě mimořádně daří, ani tehdy, když člověk pracuje více a více a lépe a lépe. Proč by se dělil se zaměstnancem, pokud nemusí, že?
A tak je třeba si o přidání na platu říci. A logicky si o něj umět řici.
Nechceme-li v takovém okamžiku pohořet, je třeba si přinejmenším zjistit, kolik si v našem regionu vydělávají nám podobní, tedy porozhlédnout se třeba po aktuálních pracovních nabídkách. A pokud se nám nepodaří jim vyrovnat nebo přiblížit, proč si nepolepšit tím, že zaměstnavatele změníme, že?
Nebo proč klidně i nevyhlásit stávku? Vyšla i na konci roku 1989, kdy vůli lidu museli akceptovat i ti s absolutní mocí, tak proč by to nevyšlo třeba i teď? Kdy my potřebujeme práci stejně, jako šéfové potřebují nás, kdo ji odvedeme.